Vzpomínky občanů

Vzpomínky na Jamnici: Božena Agelová

Zapsala paní Božena Agelová a její dcera p. Božena Slaninová v roce 2017. Přepsal v roce 2021 Tomáš Kramný. Tímto bych chtěl paní Agelové a Slaninové poděkovat za všechen čas a energii, kterou mi obě věnovaly. A hlavně děkuji za důvěru.
Tomáš Kramný 

Jsem jedna z pamětníků, je mi 96 let (v roce 2021). Existuje mnoho různých názorů a ten je jeden z mých a já se za něj nestydím. Narodila jsem se na čísle 12 jako Božena Klapetková. Vdala jsem se na číslo 21 za Miroslava Agela, tak se teď jmenuji, Božena Agelová. Miloš před pěti lety zamřel, a já jen vzpomínám, mám hodně času. Nemůžu už pracovat, ale kreslit a psát můžu. Dokud mě zrak a paměť slouží.

Dětství

Dětství, jak jste ho prožívala? Máte nějaké významné vzpomínky?

U rybníku u kapličky, je tam malý kopeček, který „synci“ v zimě polévali vodou. A to zmrzlo a byly z toho krásné klouzačky. Ne pro jedince, ale pro všechny děti z Jamnice. To byl dlouhý vagón dětí mladších i starších. Dole na rybníku zase velká hromada dětí a plno smíchu. Nějaké ty odřeniny jsme si donesly, to se doma nic ale neřeklo, protože byl by zákaz chodit ven. A to pro nás děti byl velký trest. Strýc Petr Krusberský měl takové větší saně, kterými přivážel z lesa „haluze“ ze starých bříz a dělal metly pro hospodáře na úklid dvora a chléva. Ty saně nás lákaly, vešlo se na ně mnoho dětí a když nás ještě někdo roztlačil, tak se jelo až do půl rybníka. Děti strýce Petra je musely nenápadně vrátit zpátky. Brusle byly na klíček, můj bratr je měl a mě je také sehnal a tak se jezdilo na bruslích. Později měli chlapci „kanady“ a já měla už přišroubované brusle k botám. To už se ale schylovalo k válce.

Hasičská oslava v roce 1937. V čele: uprostřed Kramný Josef č.p. 31, po levé straně Klapetková Božena č.p. 12, po pravé straně Homolová Jarka. V pozadí staré stavení Krusberského A. č.p. 2.

Jak probíhala oslava narozenin, Vánoce, jaké dávali dětem dárky? Jaké hry jste hráli a jak jste se bavili? A co hračky?

Narozeniny byl den jako každý jiný. Vánoce, to byl stromeček, který jsme sami ozdobili. Pod stromečkem bylo oblečení a hodně věcí do školy. Nikde mě nebavilo, když nás nebylo hodně dětí pohromadě.

Naše hračky byly balón a hlavně malé balonky, různé provázky a kuličky. Udělal se důlek a už se hrálo a někdy, když se nedařilo, tak se šlo s brekem domů.

A ty honičky po celé „dědině“. My jsme nemohli z domu, až jsme měli všechnu práci udělanou a do školy všechny úkoly hotové, pak jsme mohli na „dědinu“. To už se ale většinou stmívalo.

U nás dětí nikdy nuda nebyla. V létě to byl zase rybník, kde byl největší sraz dětí. Rybník byl plný kačen a hus a my po krajích si dělali malé rybníčky, do kterých jsme chytali pulce – malé žabičky. Rybník jich byl plný. Byla tam zátoka, která sahala až k váze a tam bylo málo vody, tak šly ty rybníčky pěkně dělat. Kolem celého rybníka byly vrby a mezi kořeny žily ondatry. Pan učitel nám zakazoval tam chodit, ať jdeme pryč, ať si v rybníku nehrajeme. Ale jak zašel domů, tak šlo všechno postaru. A ty koupačky, to se uvázal provaz někde za strom nebo na strom a už se létalo ve vzduchu. Já jsem také spadla, protože byl provaz špatný. Vím, že jsem byla chvíli bez dechu. Ale doma jsem nic neřekla. Teď už jsou děti hned u doktora. Jenže tenkrát byl doktor až v Opavě.

Život na vesnici

Co rybník a koupání? Jaká byla voda v rybníku? A pralo se tam prádlo?

Jaká byla v rybníce voda? Nikdy jsem neměla nějakou vyrážku. Z potrubí přitékala čistá voda a dále v rybníce byla voda špinavější. Prádlo se ale nepralo v rybníce. Večer se v rybníce koupali koně, to byla podívaná. Koně se s chutí pustili do šplouchaní a také některý jezdec se ocitl ve vodě. Pak se koupali i někteří lidé. Já měla na starosti kačeny a ty nechtěly jít ven z rybníka, tak jsem se také vykoupala. Mamince jsem řekla, že kačeny mě nechtěly jít ven.

Nad rybníkem vždy večer létalo hodně hmyzu a kačeny ho chytaly. Voda se dostávala do rybníka kanalizací, která tekla z vrchu dědiny. Je tam obecní studna, která nebyla nikdy bez vody – z polí drenáže, trubkami a také různými prameny.

Pohled na jamnický rybník od bývalé váhy, v pozadí dům p. Reichla, vlevo pamětní kámen (fotografie z archivu Boženy Agelové)

Také si vzpomínám na jednu příhodu. Stalo se to při koupání koní, divačka, asi o 12 let starší, s kočárkem, která hlídala dvojčata, svoje malé sestřenice. Najednou se rozjela s kočárkem přes místo, kde vybíhali koně i s jezdcem a kůň přeskočil kočárek, ale zadním kopytem zachytil její ústa a vyrazil jí přední zuby. Vypadalo to hrozně. Já jsem ji zabalila do velkého ručníku a její táta už měl auto, tak jsme jeli do nemocnice do Opavy. Já byla bosá, nebyl čas na nic. Tam jsme se dozvěděli, že má natrhnutý ret a ztratila 2 přední zuby. Stalo se to mému mladšímu bratrovi, jak jel na koni z rybníka.

Pamatujete si na nějaké zvyklosti na vesnici? Co spolu občané dělali? Probíhal nějaký kulturní život na vesnici?

V zimě se dralo peří i ve dne, protože to dělaly babičky, které byly rády, že jsou v teple a že mají zajištěné jídlo. A večer přišla mládež a bylo veselo, nebylo rádio a o televizi ještě nebylo nic slyšet. Ani si to nikdo neuměl představit, hodně se povídalo a zpívalo se.

Přes rok byly poutě, stavění a kácení máje, dožínky. Dělaly se jen malé oslavy, kdo byl první, kdo měl první po žních. Výročí hasičů a slavnost hasičů byla u Emila Jamnického na zahradě. Hrály se různé hry. U všeho nám hrála dechovka ze Stěbořic.

Na podzim se smažily slívy. Vařily se v kotli, to se muselo pořád míchat. Večer přišli pomocníci a muselo se míchat do správné hustoty. Hony byly vždy na podzim, až stav zvířat v poli urostl na váze u zajíců, koroptví a také škodné. V tu dobu bylo všeho hojnost. Zelí se nakládalo ve velkém do dřevěných sudů. Jak jsem byla starší, tak jsem holýma nohama šlapala zelí, to se jinak neoslavovalo.

Z výstavy ovoce, která probíhala v jamnickém kulturním domě na podzim roku 1979

Občané se dohodli vyvážet bahno z rybníku na podzim, jak začalo trochu mrznout. Když se naplněný vůz vyvážel z rybníka, tak se zapřáhly 2 páry koní a vůz s bahnem se dostal až na cestu. To byla podívaná.

Dělalo se tam něco na horním hřišti?

Horní hřiště za první republiky jsme neměli žádné, když jsme byli v Sudetách, tak nic. Po druhé světové válce mě bylo 20 let, po nějaké době tam bylo určeno hřiště. Ale kdo tam měl kousek louky, tak si ji držel, ale i teď v roce 2017 to není jiné. Později se udělalo ještě hřiště u rybníka, moje děti to hřiště ještě ale neměly.

Jaký byl běžný život na vesnici? Jak se dělalo na poli a jak se udržovala hospodárka? A obchodovali vesničani mezi sebou?

Každý měl svou práci naplánovanou a tu dělal denně. Krávy, koně a drůbež se hlásili sami na určitou hodinu, tak se to také dodržovalo. Ráno, hned po sedmé hodině se jelo na pole, ve 12 hodin byl oběd a zvířata se nechala odpočinout a nakrmila se. Ve 13:30 až 14 hodin se zase na poli pokračovalo. V 19 hodin večer se končilo na poli. Doma čekala zvířata na krmení a vyčištění jejich podestýlky. Doma jsme měli zvlášť takové nosítka. Naložily se hnojem a pak dvě osoby je nesly na hnojiště. Krmilo se „lucerkou“, jetelem nebo se zvlášť míchal hrách, slunečnice, kukuřice. Vše, co rychle narostlo. Krávy se dojily ručně, každá měla určitý počet krav na dojení. Seklo se buď kosou nebo malou sekačkou. Muselo se jet pro krmení brzy ráno nebo později večer, aby krmení bylo vždy čerstvé. Na podzim se vybíraly brambory, řepa a sila se pšenice. Pole muselo být upraveno, pooráno, povláčeno valem, hroudy rozdrceny. Pak se obilí zaselo. Také u druhých plodin muselo se vždy vše pečlivě připravit. Tatínek nás uměl vždy dobře zkontrolovat.

Rodina Klapetková na poli (fotografie z archivu Boženy Agelové)

Kdo měl pěknou úrodu a dobré osivo, tak se vyměňovalo mezi sebou. Brambory se vyměňovaly nebo kupovaly z hor a v našich podmínkách urostly v pěknou úrodu. Vše se opakovalo každý rok, vyměňovaly se zkušenosti, kde se co pěkného urodilo.

Po první světové válce začaly hospodářské školy a pro „dědiny“ to byla početná změna. Sudety vše zastavily a hospodaření bylo omezeno. Muselo se určité množství obilí, brambor a výrobků odevzdávat. Po druhé světové válce to zůstalo stejné. Bylo to pro zemědělce těžké. Kdo měl svoje děti na práci, ten na tom byl dobře. Ale kde byly malé děti, ten hospodař byl na vše sám, protože po válce nikdo v zemědělství za málo peněz pracovat nechtěl.

Tak byla nakonec zemědělská družstva vysvobozením. Pro některé zase nadáváním na komunisty, že jim berou majetky. Ale že bylo po válce hodně hladu, domovy rozbité, že se začínalo od začátku… Mnohým bylo ublíženo, ale víc, kterým bylo pomoženo. Každý zemědělec musí počítat s pohromami, které nečeká. Přijdou nečekaně a zase se zemědělec musí se vším vyrovnat. Zase na jaře musí pole obdělat, zasít obilí, brambory, řepu, mák. To je zákon přírody, a to zemědělec ví. Čeká na úrodu a radost má, když se to vše podaří a má na zimu úrodu doma.

Rodina

Rodiče a potomci. Starali se mladí o staré?

Tatínek měl 24 let, když se ženil. Vzal si za manželku ženu s hospodářstvím. Byl propuštěn z vojny, protože na statku neměl kdo hospodařit. Měl na starost sestru a bratra, kteří ještě nebyli pro své mládí zaopatření. Jeho rodiče už byli mrtví a on pomohl sestře, až se vdala a vystavěli s manželem dům. A bratr, ten měl domov u něho.

Děti se musely starat o rodiče, než umřeli. Někde se vše dodržovalo a někde ne a staří rodiče byli omezováni a byli přítěží.

Dům Klapetka Antonína (pozdější majitel Václav) č.p. 12. Konírna a chlévy

Jak se vlastně tehdy rodilo? Fungovala zde komunitní péče?

Hodně dětí u porodu umíralo, protože nebyla žádná odbornice, aby poradila. Za první republiky už byly ženy vyškolené a já se pamatuji už „tětku“ Brusku, která bydlela v Jezdkovicích. Ta chodila pěšky a měla velký obvod vesnic. Ti, kteří měli koně, tak pro ni jezdili, jinak chodila pěšky. Týden chodila koupat děťátko k rodičce. Byla hodně zkušená a veselá. My jako děti jsme jí doprovázeli až na kopec k Březové. Prosili jsme ji, až nám také donese chlapečka nebo holčičku, „ale beze všeho, ráda vám přinesu“, to byla její odpověď. A přitom se smála a my ji za to měli rádi. My jsme to dětství měli delší, než dnešní děti a nemuseli se zatěžovat podrobnostmi kolem zrození. Bylo to pro nás jako pohádka. „Tětka“ Bruska byla už odbornice s velkou praxí. Když bylo zle, těžko se sháněl doktor. V obci si pomáhaly ženy mezi sebou, ale někdy ani to nestačilo. Rodičky byly upracované, málo kojily a děti krmily zředěným kravským i kozím zředěným mlékem. Asi právě, jak ženy dodržovaly vše, co bylo zapotřebí, braly s sebou děti na pole, když kojily. Když byla zima, tak je opatrovali starší sourozenci. To vše jsem ale neuměla posoudit, až teď.

zleva manželé Krusberská Albína a Krusberský Petr s dcerou Jaromírou z domu č.p. 11

S tím se pojí také pohřby. Jak se pohřbívalo?

Tělo se umylo a obléklo, přitom se s ním mluvilo, jako když by byl živý a tělo se dalo na širší prkno a do studena. Pak se šlo za panem farářem domluvit pohřeb. Chudší lidé většinou za hasiči, kteří měli vůz, který se okrášlil chvojím a květinami. Zapřáhly se koně a zavezly jej ke kostelu a na hřbitov. Bohatší si objednávali vůz i koně u pohřebního ústavu. Po cestě se říkal růženec a všichni šli pěšky až do Stěbořic. Také se stalo, že hasiči museli vyměnit koně, protože se splašily a nešly dál.

Pohřb Krusberské Marie č.p. 11, která zemřela jako malé dítě

Co se jedlo? Pamatujete si na běžné jídlo v dětství a jak se měnilo v průběhu vývoje od dětství do současnosti? Máte nějaký zajímavý recept?

Maminka nám dětem vařila krupici v mléce a pro nejmenšího řidší a méně sladkou. Jinak jak jsem byla větší, tak jsme jedli to, co velcí. Když nás bolelo bříško nebo jsme byli nemocní, tak to byla vodinka. Do vody se nakrájel česnek, kmín a trocha soli, povařilo se, přidalo se kousek másla a nakrájel se rohlík. A nám to velmi chutnalo. Vše bylo omezeno, čokoláda a bonbóny jen někdy. Na večeři mléko a brambory.

Jak fungovala rodina?

Muž byl doma vedoucím a manželka, která vedla domácnost, tak mlčela, dělala a vařila po svým ke spokojenosti všech domácích. Moji rodiče se nedomlouvali před námi dětmi, ani před jinýma, vždy když byli sami. My děti jsme museli poslouchat oba, jinak byl výprask nebo se klečelo nebo nesmělo ven.

Jaké se dodržovaly náboženské zvyklosti. Jak často byla otevřena kaple? Kde se chodilo do kostela a co náboženství?

Kaple byla asi 5x do roka otevřena a byla mše svatá. Jinak jsme chodili do kostela do Stěbořic, každou neděli a svátky v zimě i v létě. V zimě se teple oblékalo, na hlavu se dávaly velké šály – kyty.

p. farář Neduchal Martin ze Stěbořic. Vzadu dům Klapetka Antonína (Václav) č.p. 12

Celý květen večer byly pobožnosti v kapli – májové pobožnosti. Vedl je občan nebo občanka z Jamnice a vedl celou pobožnost. Napřed se modlil růženec nebo litanie k Panně Marii. Pak se zpívala písnička a šlo se domů. Venku se chytali chrousti a chlapci je děvčatům dávali do vlasů. Když se chodilo do školy, tak jednou týdně bylo dvě hodiny náboženské vyučování.

Jak to bylo ve škole s knížkami?

Školní knížky se darovaly jeden druhému podle ročníku. K vyššímu vzdělání se dostal jen ten bohatší, všechno se platilo, ale výjimky také byly, když byl žák velmi nadaný. Školky vůbec nebyly, až po druhé světové válce.

Vzpomínky

Vzpomenete si na první zážitek s rádiem a televizi?

Jednou přinesl tatínek dvě bedny, a to bylo rádio. Nikdo nechtěl věřit, že to bude hrát písničky a mluvit. Elektrika už byla a tatínek to přinesl, jak jsme byli v Sudetách. Bedny dal jednu na druhou a spojil s elektřinou a ony hrály. Byli jsme z toho všichni „vyjevení“ kde se zvuky berou v té bedně. Televize byla až po válce asi v roce šedesátém, zakoupilo ji Zemědělské družstvo a měla jen malinký obraz.

Pamatujete si na něco, co vám říkala vaše stařenka, stařeček nebo další občané?

Tatínek byl hodně společenský, k nám domů skoro každý den přišli staří občané na besedy. Hlavně v zimě. Maminka uvařila čaj, něco měla vždy napečeno a pohostila je. Byli to soused Leopold Kramný, „strýk“ Karel Mička, „strýk“ Vemola a Valentýn Mička a vyprávělo se, kde byly prvé cesty, kde kdo bydlel, kolik jmen je nových, a které zanikly. Kdybych to všechno napsala, byla by z toho kronika. Tak mám jen matné vzpomínky.

Pamatujete si na vaši první jizku na kole? Vzpomenete si na pocity?

Na kole jsem se chtěla naučit. Doma jsme měli vysoké mužské kolo, ale nesměli jsme na něm jezdit. Přišla k nám návštěva a já vzala kolo, noha pod rám a na bedajle a jelo se. Šlo mě to, ale najednou sjela noha z bedajle a já byla na zemi i s kolem. Měla jsem blízko domů, tak jsem kolo vrátila, ale rozbitého kolena si rodiče všimli. Byla velká domluva, že se mají zákazy poslouchat. Na kole jsem se naučila, později jsem někdy jezdila na kole do školy do Velkých Heraltic, do měšťanky.

Kdo měl ve vesnici první auto?

Auto měl první pan Josef Jamnický. Kdo potřeboval, za peníze je všude zavezl. Hlavně vozil ty, kteří se ženili nebo vdávaly.

Kramný Antonín č.p. 37 při provádění údržby na novém autě dne 20.3. 1971.

Byl v Jamnici nějaký obecní telefon a pošta?

Obecní telefon občané hodně využívali, a hlavně volali doktora. V Sudetech v Jamnici byla pošta u pana Reichla, také „dědina“ jí používala.

Vzpomenete si na obchod v Jamnici? Co tam bylo a jak se zaváželo zboží?

První obchod v Jamnici měla paní Frydrychová. U pana Ručky měla pronajaté dvě světnice a v jedné byl obchod. Byl celkem dobře zásobený.

Pamatujete si něco ohledně šibenici?

V Březové na kopci, tam se říkalo „U šibenice“. Existují pověsti, že tam opravdu byla. Jak se stavělo opevnění, tak tam vojáci postavili rozhlednu, ze které bylo vidět celé okolí. Časem ale spadla a má se stavět nová (poznámka – už je postavená). Já už na ní ale nepolezu.

Světové války

Jaký byl život v Jamnici za války?

V Sudetách byl lékař jen v Opavě, kde to šlo, tam se léčilo doma bylinkami. Jezdilo se nakupovat do Opavy do známých obchodů. V té době byly vztahy mezi lidmi velmi dobré a každý Čech pomáhal Čechovi, jak mohl nejlépe. A drželi při sobě. Když to někde nebylo dodržováno, bylo to zlé. Udavači ale byli všude a nikdo nevěděl kdo to je.

A co německé vojska?

Až ke konci války jsme se dozvěděli o koncentračních táborech a o českých „dědinách“, že je Němci střílejí. Ke konci války už jsme věděli, jak od Opavy přišli lidé, které Němci stěhovali z táborů v zimě, napolo oblečené. A přespali v Jarkovících (poznámka – Vlaštovičky) ve stodole.

Co se dělo při osvobození, jak se vojáci chovali?

Také na stromech viseli Němečtí vojáci, to bylo ale na ústupu německé armády, když utíkali před sovětskou armádou po bruntálské cestě a naposledy neposlechli vojenského příkazu. To mi vykládal 19letý chlapec, který byl pro chleba na Štemplovci.

Jak probíhalo osvobození Jamnice sovětskými vojsky?

Jamnice byla osvobozena 6. května 1945. Většina občanů byla na mši v naší kapličce, a právě skončila mše. Když se vycházelo, tak jsme spatřili tři ruské vojáky. Doprovázeli je dva jamničtí občané, kteří je informovali, kdo je v dědině. Když řekli, že sami Češi, tak pokračovali dál na Březovou. Za dvě hodiny přijel k nám celý konvoj sovětských vojáků, kteří se po domech rozešli, kde je občané uvítali. A za dvě hodiny šli dále. Vím, že to všude tak nebylo, ale v Jamnici ano. (poznámka- z vyprávění jiného pamětníka z jiného okresu – byl problém především s rumunskými vojáky, kteří se chovali mnohdy velice špatně. Pokud se něco takového stalo, rusové si sjednali pořádek. Většinou to končilo exemplárním zastřelením hříšníků).

Jaké byly vztahy mezi občany.

V Jamnici bylo hodně uprchlíků z německého a polského pohraničí. Nikdo nic nehlásil a byl klid. Obyčejní lidé utíkali před frontou. „Dědina“ byla plná lidí. Někteří utíkali dále a někteří zůstali. Hlavně, kdo měl malé děti. Občané Jamnice měli velké porozumění, protože to také zkusili, když se musela celá „dědina“ vystěhovat v roce 1938 a navrátili se až za 14 dní zpátky a už do Sudet. Obyčejní lidé se musí přizpůsobovat, co vymysleli ti největší chytráci, kteří když je zle, tak utečou, kde se jim nic nestane.

Rodný dům Boženy Klapetkové (fotografie z archivu Boženy Agelové)

Když jsme byli v Sudetách, tak jsme se my mladí po práci scházeli před naším domem, kde byla dlouhá lávka. Zpívalo se, vyprávělo se, hrálo se na harmoniku, na varhánky. Tak se bavilo. Někdy přišel za námi pan starosta. Byl to Němec a napomínal, že je válka. My se bavili do 10 hodin večera. Tak jsme se rozešli. Nikdy ale nikoho neudal.

Co se dělo po druhé světové válce v Jamnici. Prý zde fungovalo divadlo?

Po druhé světové válce jsem měla 20 let a my mladí jsme pořádali muziky, hráli divadlo a já jsem chodila ještě do kurzu samaritánů. Také zdejší hasiči byli hodně pracovití. Lidé jako by se probudili. Byla to velká radost, že už je po té hrůze a po válce.

Po válce se začaly pořádat taneční zábavy, plesy a taky jsme hráli divadlo. Bylo po válce a obsazovalo se pohraničí. My jsme měli hrát divadlo v Malých Heralticích. Jeli jsme tam nákladním autem, které vlastnil Jeník Kramný. Domů jsme dojeli už po ráfkách. My však byli veselí, že se šťastně dojelo. V té době jsme my mladí prožívali hodně zážitků, které se obracely v radost, válka je skončena, bylo to ve všech případech, i v těch nepovedených jen smích, a že se vše naučíme.

Před lety stál každý rok na posvícení v Jamnici kolotoč. Byl na ruční pohon, každý kdo točil 3 kola, ten se mohl 1x zdarma svést.

Když se někdo vdával nebo ženil, postavila se brána, kde bylo napsáno „Hodně štěstí novomanželům“. A tak je to v „dědině“ dodnes.

A co další vzdělávání?

Někteří začali chodit do školy, můj bratr šel na zemědělskou školu do Opavy a pak do Brna na Vyšší zemědělskou školu. Po škole nastoupil na rok na vojnu a pak vyučoval v Opavě na Zemědělské škole. Miloš Agel vystudoval Obchodní akademii v Opavě a pak šel na dva roky na vojnu. A já přemluvila tatínka, ať mě pustí také do školy. Chodila jsem jeden rok do školy „Vesny“ která byla na kylešovském kopci v Opavě a byla čtyřletá.

Proč jste chodila jen jeden rok?

Já musela zpátky domů k zemědělství, kde jsem pracovala až do své svatby. Nikdo nechtěl v zemědělství pracovat, málo se platilo za velkou dřinu. Nebyly zemědělské stroje, které by tu dřinu ulehčily. Ty si mohli dovolit jenom velkostatkáři.

Na fotce pravděpodobně zleva: Jamnický Jaromír, Agel Miloslav, Kokošek Lumír

A co bylo dále?

Já se vdala za Miloše Agela, který měl školu a vojnu za sebou. Jeho rodiče měli malé hospodářství, které ještě uměli obhospodařovat. Miloš byl přidělen na státní statky do Města Albrechtic, jako účetní. Já se přestěhovala hned po válce za ním.  Co se za ty čtyři roky dělo v Jamnici moc nevím, jen že vystěhovali celou rodinu Uvírovou, že u nich našli zbraně, které tam asi uschoval jejich bratr, nejmladší z rodiny. Ten si vzal statek po němcích ve Velkých Heralticích a  asi je tam našel. Měl je odevzdat a neohrozit sourozence. Bylo to po válce, nač to všechno bylo, já si to neumím vysvětlit. Zase si Češi mezi sebou přestali věřit. Jen takové zprávy mě přinesli návštěvy o Jamnici, kdo umřel, kdo se vdal, kdo se oženil, kde se kdo narodil. Mě se narodily tři děti, tak jsem měla práce hodně. Miloš měl blízko do práce a já jsem si zvykala žít jinde, než v Jamnici. Měli jsme nové přátele a na okolí jsme už pohlíželi jako na náš nový domov. Rodiče od Miloše však už zestárli a prosili nás, abychom se vrátili, že nemohou pro stáří obhospodařovat to jejich malé hospodářství. Tak jsme se stěhovali v létě 1955 zpátky do Jamnice. Já se bála, se třemi dětmi, jak to zvládnu.

Moje štěstí – už se mluvilo o JZD a na příští rok tu vzniklo. My tam také vstoupili, manžel pracoval na Zemědělské správě v Opavě a byl požádán, aby přešel do Jamnického družstva, jako účetní. Začalo Jamnické družstvo. Ty začátky byly zlé. Bylo jen pár jedinců, co začali společně hospodařit. Co posměchu museli vyslechnout, ale vše dobře dopadlo, byla slušná úroda i zvířatům se dařilo. Začal se stavět kravín, pro slepice kurník a pro prasata byla opravena stodola u pana Peterka. Pak se začaly slučovat družstva Jamnice se Stěbořicemi, pak s Hlavnicí a nakonec s Kružberkem. Bylo to největší družstvo na Opavsku. Dařilo se a lidé měli různé výhody. Na Kružberku se postavila velká budova na skladování brambor a zeleniny. V Litultovicích zase velká budova, kde byly účtárny, kanceláře a sál na různé akce. Družstva se naučila společně hospodařit.

V roce 1958 se v JZD Jamncice postavily tři velké a jeden malý kurník na dolním konci vesnice, směrem na Vlaštovičky.

Odkaz generacím

Vzkaz pro současné a budoucí generace občanů Jamnice a lidstvu. Máte pro ně něco zásadního, nějakou myšlenku, radu? Jak hodnotíte současnou dobu a tu dávno minulou?

Přišel rok 1989 a přišly velké změny. Co se tak těžce dávalo dohromady, zase se rozpadlo. Někde družstva zůstala, někde se rozebralo a hospodaří jedinci a začíná boj s konkurencí a vše podražilo. Máme se lépe? Máme milionáře, ale spokojenosti je méně než dříve. Když to tak já kritizuji, tak je zbytečné hodně bohatých a hodně chudých. Nikdy nebude ráj na zemi. A ti bohatí ho mají? Chtějí ještě víc a nedívají se, že vedle je člověk, který potřebuje také žít. Je tu velký strach z budoucnosti.

Že nás také ruská vojska osvobodila, to už jako by nebylo pravda. Že ruský lid nejvíc za války utrpěl, jako by to vůbec nebyla pravda. Je to slovanský národ a my máme k němu blíže než k západním státům. Slyším „oni jsou méně vzdělaní, na západě jsou vzdělanější“. Tím se také podřizujeme. Není divu, že také i oni o nás mluví a že Slovany podceňují.

Když nám bylo nejhůř, tak nás zradili a nepomohli. Byl to rok 1938 až 1945. Vždyť západ byl ohrožený také nacismem!! Jednou lidé budou litovat, že se státy zase nemůžou dohodnout. Nic proti tomu, když umí člověk hodně řečí, ale nemá zapomínat na svou rodnou řeč a za ní se stydět. Hodně lidí se opravdu stydí za svoji vlast a řeč. Nemusíme nenávidět jiné státy, ale za svoji zem se nemusíme stydět, i když je maličká.

A my křesťané – miluj bližního svého, jako sebe samého!

Doma jsem dělala služku, poklízela jsem dobytek, jezdila s koňmi, vláčela, orala, vše, co se má na poli dělat, kopala plevel, nakládala hnůj a na poli jej rozhazovala. Vše se dělalo ručně, kosákem se odbíralo obilí za malou mašinou a křídlovka dělala sama hromádky obilí, které se pak vázaly do snopů a snopy se pak stavěly do řad na proschnutí. Na podzim se vybíraly brambory a řepa, vyoralo se to s koňmi nebo krávami a sbíralo se vše ručně. To jsem dělala se sestrou a s bratrem. Když se založila družstva a vynalezli stroje všechny, všechna ta dřina padla.

Teď jsou žně, lidé na „dědině“ ani nevědí, co to byla za dřina. Pochybuji, že by lidé chtěli tu dřinu zpátky. A ti malí domkaři? Kde museli dřít žena s dětmi. Školky nebyly a děti byly od mala na poli. Muž musel pracovat mimo hospodářství, nikdo by se neuživil jen doma.

Božena Agelová s dcerou Boženou Slaninovou v červenci 2017

Povím vám příhodu – nebudu jmenovat, ale viděla jsem to na vlastní oči. Jeli jsme na pole a viděli jsme krávy s vozem a na něm děti. Krávy se pásly podél příkopu a popotahovaly klidně vůz za sebou. Všude byl klid. Zvědavost nám nedala a šli jsme to zkontrolovat. Maminka na voze únavou usnula. To jsme si představili, jak jsme se vrátili s třemi dětmi z Albrechtic. Vysvobození bylo, že začala družstva i když v začátku družstva neměla stroje. Ale lépe se pracovalo, když někdo onemocněl, měl ho kdo zaskočit. Málo se také vydělávalo. Dostali jsme něco jako navíc, brambory a obilí. Měli jsme krávu, družstvo nám vozilo krmivo, tak jsme měli i mléko. Školky pro děti nebyly, až později. Já už jsem měla školáky. Kdo měl hodně pole, ten nejvíc na družstvo nadával, protože nemusel ručně pracovat a mohli si také koupit stroje. Já jsem v družstvu pracovala v živočišné výrobě ve starých stájích a vše se dělalo ručně. Dožila jsem se důchodu a teď bydlím u syna a druhé děti mě navštěvují a celá moje rodina.

Mám pět dětí, 12 vnoučat a 20 pravnoučat. Takže jsem velmi bohatá!

Božena Agelová
Jamnice, červenec 2017

Přidejte své vzpomínky nebo fotografie

Pokud máte co říct k historii naší vesnice, ozvěte se nebo napište do komentářů. Pokud máte nějaké fotografie nebo textové materiály, tak bych byl rád za jejich zapůjčení k digitalizaci pro využití do této kroniky.


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *